Ve chvíli, kdy se v obýváku rozezní dětský smích a táta se změní v tygra, co honí malého zajíčka, vzniká něco mnohem hlubšího než jen zábava. Vzniká důvěra, vztah, a zároveň se trénují klíčové vývojové schopnosti, které dítě bude potřebovat celý život. Hrátky s tátou totiž nejsou jen o radosti. Jsou o výchově, sebedůvěře, odvaze i hranicích.
Zatímco maminky často přinášejí do hry jemnost, péči a pravidla, tatínci bývají spontánnější, hlučnější, fyzicky výraznější. A to je přesně to, co děti potřebují. Tato vyváženost dává dítěti možnost zažít různé typy interakce, různé přístupy k řešení situací i různé emoční projevy.
Táta jako dobrodruh
Když si táta sedne na zem a začne si s dítětem hrát na honěnou, staví bunkr z dek nebo dělá „převozníka“ na ramenou, dítě nejenže zažívá radost. Učí se důvěřovat. Zkouší nové věci. Testuje hranice svého těla i odvahy. A co je nejdůležitější – ví, že v tom není samo.
Díky tomu, že je hra s tátou často fyzicky dynamičtější, dítě poznává své tělo, učí se koordinaci, rovnováze, síle. A přitom vše v bezpečném prostředí, kde může spadnout a zase vstát. To jsou lekce, které se v žádné školce ani škole neučí – a přesto jsou pro život nepostradatelné.
Emocionální výhody hravého otcovství
- Zvyšuje se sebedůvěra dítěte. Když se dítě odváží skočit tátovi do náruče, ví, že ho někdo chytí. To není jen fyzická akce – je to důkaz důvěry.
- Rozvíjí se schopnost řešit konflikty. Při hře často dojde na „spory“ – kdo vyhrál, kdo měl pravdu, kdo byl rychlejší. A táta může být ideální trenér férovosti a kompromisu.
- Podporuje se emocionální odolnost. Táta bývá ten, kdo z legrace trochu „provokuje“. Dítě se učí zvládat frustraci, rozpoznávat žert od skutečnosti, kontrolovat své emoce.
Jak vypadá ideální „blbnutí“
- Bez obrazovek. Skutečné spojení přichází v přítomnosti – nikoliv s mobilem v ruce. Vypněte televizi a vytvořte prostor jen pro vás a dítě.
- Bez cíle. Nejde o výsledek. Jde o proces. Klidně půl hodiny stavějte věž a pak ji s radostí shoďte. Smích je cíl.
- S respektem k hranicím. Děti se někdy rozvášní, jindy unaví. Táta, který dokáže hru zastavit ve správnou chvíli, učí dítě respektu – k sobě i k ostatním.
Hra je výchova v přestrojení
Mnoho mužů si myslí, že výchova je hlavně o pravidlech, trestech, logice. Jenže právě hra je nejpřirozenější forma výchovy. V ní se dítě učí spolupracovat, respektovat pravidla, prohrávat, vyhrávat, sdílet i odříct se.
A pokud v tom má partner oporu, je to ta nejlepší zpráva pro dítě. Protože dítě, které zažívá pravidelný smích a kontakt se svým tátou, vyrůstá s pocitem bezpečí. A to se promítne i do jeho vztahů, učení a přístupu k životu.
A co když táta není hravý typ?
Nemusíte skákat po gauči nebo dělat letecký den každý večer. Důležité je být přítomný. Zapojit se. Stačí, když si k dítěti sednete a necháte ho vést hru. Dát mu prostor, aby vás zapojilo do svého světa. Dítě si vás najde – stačí, že chcete být součástí.
Váš čas = jejich jistota
Děti si možná nebudou pamatovat, co dostaly k narozeninám, ale budou si pamatovat, že jste s nimi v obýváku stavěli dráhu pro autíčka a pak ji proměnili v horskou dráhu. Budou si pamatovat, jak jste je honili po zahradě, jak jste padli smíchy, jak jste je nesli na ramenou a zpívali přitom nesmyslnou písničku.
To je skutečný základ dětství – bláznivé, spontánní chvíle s někým, kdo je miluje. A pokud je tím člověkem táta, má to sílu, která přetrvá celé dětství.
Takže tátové – klidně si dnes večer oblečte šílený kostým a změňte se na strašlivého dinosaura. Protože v očích vašeho dítěte tím právě zachraňujete celý svět.
